Enemies to lovers

Kdyby se jí někdo ráno zeptal, s kým by ze všech lidí na světě nejméně chtěla strávit noc v hotelovém pokoji, vyslovila by jeho jméno bez vteřiny přemýšlení.

Ne proto, že by byl hrozný člověk. To by bylo skoro jednodušší.

Byl jen nesnesitelně sebevědomý, vždycky měl po ruce chytrou odpověď a dokázal ji opravit přesně ve chvíli, kdy kolem nich bylo nejvíc lidí. Ona mu samozřejmě nikdy nezůstala nic dlužná.

Za posledních šest měsíců se z toho stala skoro rutina. On ji provokoval, ona mu to vracela. On se smál, ona obracela oči v sloup. Druhý den si to celé zopakovali.

Dokud je služební cesta nezavedla do pokoje 102.

Hotel zpackal rezervaci. Jiný pokoj nebyl k dispozici.

A uprostřed pokoje stála jediná postel.

„Skvělé,“ řekla.

Odložil tašku a podíval se na ni. „Konečně něco, na čem se oba shodneme.“

Už jen jeho úsměv jí stačil připomenout, proč ho nemůže vystát.

Dohoda byla jednoduchá: každý svou polovinu postele, co nejméně mluvení a ráno oba zapomenou, že se tenhle večer vůbec odehrál.

Na papíře dokonalý plán. V praxi o něco horší.

Zvlášť když se o dvacet minut později vrátil z koupelny s mokrými vlasy a napůl zapnutou košilí.

Nepodívala se na něj.

Alespoň ne tak dlouho, aby se to počítalo.

„Jestli budeš do toho jídelního lístku koukat ještě o něco nápadněji, nejspíš si objednáš všech sedm dezertů.“

„Lepší společnost než ty.“

„To bolí.“

„Přežiješ to.“

Vždycky to přežil. K její smůle.

Později leželi každý na své straně postele a mezi nimi bylo pár centimetrů prázdného místa a přibližně šest měsíců nevyřčených poznámek.

Nemohla usnout.

Vinila z toho matraci, přetopený pokoj a jeho zvyk zabírat polovinu peřiny.

Když se otočila, zjistila, že je vzhůru.

Díval se na ni jinak než obvykle. Bez toho otravného úsměvu. Bez poznámky na jazyku.

To ji vyvádělo z míry snad ještě víc.

„Co?“

„Nic.“

„Tak na mě přestaň koukat.“

„Mohl bych říct totéž.“

Chtěla něco odseknout, ale neudělala to.

Což samo o sobě bylo nezvyklé.

Jeho pohled na okamžik sklouzl k jejím rtům. Tak krátce, že mohla předstírat, že si toho nevšimla.

Nepředstírala.

„Nezačínej,“ řekla.

„S čím?“

„S tímhle.“

„Velmi konkrétní.“

Zase ten úsměv.

A právě to byla chyba.

Políbila ho dřív, než stačil pronést další chytrou poznámku.

Na chvíli opravdu zmlkl.

Malé vítězství.

Pak mu ovinula ruku kolem pasu a celé to velmi rychle přestalo působit jako dobrý nápad.

Polibek trval příliš dlouho na to, aby ho druhý den ráno mohla odbýt jako pouhý impulz. Když se odtáhla, byli pořád tak blízko, že na tváři cítila jeho dech.

„Tohle děláš se všemi kolegy, které nemůžeš vystát?“

„Jen s těmi, kteří moc mluví.“

„Tak to jsem v nebezpečí.“

„Vždycky jsi byl.“

Tentokrát ho políbila pomaleji.

Jeho prsty se zastavily těsně nad lemem jejího trička a několik vteřin se ani jeden nepohnul.

To bylo skoro horší než dotek.

Protože pořád ještě měla možnost se odtáhnout.

Ale neudělala to.

Šest měsíců pošťuchování, pohledů a toho zvláštního pocitu, že se hádají až příliš zapáleně, najednou dostalo docela logické vysvětlení.

„Zítra se o tom nebude mluvit.“

„Samozřejmě že ne.“

„Myslím to vážně.“

„Já taky.“

Jeho úsměv jí prozradil, že mu nevěří ani ona sama.

Zítra budou zase kolegové. Zase se budou hádat na poradách a přes stůl si vyměňovat sarkastické poznámky.

Jen jedna věc bude jiná.

Až se na ni příště zadívá o něco déle, už nebude moct předstírat, že neví, co to znamená.

A to bylo mnohem nebezpečnější než jedna postel.

Najdeš nás také naFacebooku, Instagramu, kde pravidelně otevíráme témata, o kterých se příliš nemluví.